Velká železniční výprava Rudolfa Křesťana a spol. v roce 1978

Právě nostalgie je to co má vyvolat následující text. Je to úryvek z článku Rudolfa Křesťana z roku 1978. Tehdy mi bylo deset let, ale vzpomínka na ten článek ve mě jednoduše uvízla. Fascinovalo mne to dobrodružství a proto si od zítřka připomeneme desetidenní dobrodružszví z roku 2006.

Karel Višoák

S trémou vstupujeme do haly pražského hlavního nádraží, abychom si zakoupili jízdenky na chystanou cestu. Na dnešní chvíli se těšili po celé období přípravných schůzek. Bláznivý sen se má proměnit ve skutečnost. Celou trasu máme pečlivě sepsanou. Ale zůstává tu pořád riziko, že s námi u pokladny vyběhnou.

Míříme k pokladně č. 1. To číslo se nám zdá nadějné, a pak, za okénkem je tam mladá slečna, u níž nehrozí nebezpečí, že by v průběhu vypisování našich složitých jízdenek odešla nečekaně do důchodu.

Je 10 hodin a 25 minut.

Petr se naklonil k okénku: „Prosil bych pět jízdenek z Karlových Varů...“ Následovala drobná odmlka, pak nabral dech a větu dokončil: „... do Karlových Varů.“

„To jste nemohl říct hned?“ pronesla s klidem mladá pokladní. „Přes co to budete chtít?“

„Kolem celé republiky,“ odpověděl Petr. A ještě upřesnil: „Ve směru hodinových ručiček.“

Přívětivá tvář za okénkem zůstala přívětivou i nadále. Původně jsme se obávali skandálu, a hle - pokladní s námi jedná jako s rozumnými bytostmi, ačkoliv k tomu nemá nejmenší důvod.

„Kudy chcete jet?“ zeptala se.

„Úplně kolem,“ povídá Petra vysvětluje naši představu o navazující cestě po železničních tratích, které leží co nejblíže hranic a přitom přechází jedna v druhou tak, že po žádné z nich nepojedeme dvakrát.

„Kolikrát budete jízdu přerušovat?“ tázala se slečna dál.

„Ani jednou,“ pravili jsme svorně a podrobnější vysvětlení jsme zase přenechali Petrovi. Je tu v roli mluvčího naší pětičlenné výpravy a zcela právem, neboť základní nápad cesty se vylíhl v jeho hlavě. „Pojedeme vždycky dál nejbližším vlakem,“ zasvěcuje pokladní do našich záměrů.

„To si užijete,“ poznamenala a posléze houkla směrem k vedlejší pokladně: „Věruš, ber lidi, já tu mám do konce šichty co dělat“

Vzala si k ruce mapku železničních tratí a trpělivě začala vypisovat požadovanou trasu kolem Československa. Rozložili jsme si u pokladny plán naší pošetilé výpravy a kontrolovali jej postupně s cestou, která se začala objevovat na jízdence.

Připravený plán před okénkem a vznikající jízdenka za okénkem se vzácně shodovaly. Tato potěšující souhra nás brzy sblížila s pokladní natolik, že nám svěřila přepočítávání kilometrů.

Kromě spolupráce na jízdence jsme se věnovali i individuálním pohovorům s cestujícími, kteří se za nás stavějí do fronty. Vysvětlovali jsme jim, že pro ně bude skutečně výhodnější, když půjdou k vedlejší pokladně.

V 11 hodin dorostla jména stanic na jízdence až do Košic. Víc slov se tam už nevešlo.Pokladní, o níž jsme v tu dobu už věděli, že se jmenuje Miluška Chytilová, nás uklidnila prohlášením, že pro druhou polovinu cesty nám vystaví jízdenku další.

Nejdříve však tu jízdenku první opsala ještě čtyřikrát. Jednotlivě, pro každého zvlášť. Takové bylo naše přání - pro případ, že by se někdo cestou ztratil. Při více jak čtyřiceti přestupech na celé trase by to nebylo nic překvapujícího.

Pak se pustila do projektování dráhy z Košic zpátky. V 11 hodin a 15 minu, kdy se jména stanic ohýbala někam k Bratislavě, vykřikla Miluška: „Konvice!“

Úprkem se hnala kamsi dozadu, odkud vzápětí vynesla do běla rozžhavenou konvici. Těsně pře naším neočekávaným příchodem si v ní postavila na čaj. Nezbývalo nám teď, než se omluvit za komplikovanost jízdenek, které rozžhavily konvici. Zároveň jsme pokladní utěšili faktem, že Československo ani zdaleka nepatří k největším zemím světa.

Čas činorodě plynul dál a v 11 hodin a 35 minut byla sada jízdenek vyhotovena až do Karlových Varů. Tedy tam, odkud je ochotná pokladní začala budovat přibližně před hodinou.

Před námi leží kýžené vstupenky na představení, o němž vůbec nevíme, jak dopadne. Víme jen tolik, že bude dlouhé. Značně. 2686 kilometrů.

Pokladní klade Petrovi poslední otázku, snad v profesionální naději, že ho alespoň jednou nechytá na hruškách. Táže se, jaká nám vyšla v plánech cena za jednu jízdenku.

„309 korun,“ odvětil Petr obratem.

Pohlédla na něj uznale: „Teda, počítat umíte!“
RNDr. Petr Přikryl, CSc., vědecký pracovník Matematického ústavu ČSAV, byl jejími slovy mile potěšen.

Zaplatili jsme u pokladny č. 1 útratu a rozešli jsme se. S domluvou, že se sejdeme v sobotu 15. července rovnou na karlovarském Horním nádraží.

Toto nádraží jako výchozí a zároveň konečnou stanicí naší cesty vybral v jízdním řádu počítač, který nám pomáhal hledat optimální spojení. Podřídili jsme se jeho výroku o Karlových Varech rádi. neboť jsme usoudili, že po několikadenní a několikanoční pouti po kolejích budeme lázně možná potřebovat.

Tak to byla ochutnávka z článku v Mladém světě, který vyšel v roce 1978.

Autor: Rudolf Křesťan